Jde především o zavedení oxidu dusného do standardní zubní praxe tak, že k jeho jasně vymezenému podání již není vyžadována specializace v anesteziologii a intenzivní péči. Tím i zubním lékařům vznikají nové možnosti péče, kterou mohou poskytovat při splnění některých odborných, technických a personálních požadavků. Jiný významný mezník byl zaznamenán při uvolnění dostupnosti midazolamu jako farmaceutické suroviny pro usnadnění individuální přípravy léčiv podle magistraliter receptur. Tím se otevřela další cesta k lege artis prováděným sedativním postupům při různých neinjekčních technikách podávání midazolamu. Zubní lékař tak není odkázán pouze na nelicencované (off-label) aplikace parenterálního léčiva neinjekčním způsobem, ale může si nechat připravit midazolam v různých formách roztoků, sirupů či léčivých medů. Nemalou výhodou je tím i možnost volby vyšší koncentrace přípravku tak, aby malým množstvím bylo možno dosáhnout žádoucího efektu, a to především u malých dětí. Jedinečný přínos publikace však lze spatřovat zejména v popisu osobních zkušeností autora, který je nejen jediným naším experimentálním anesteziologem a který se po celý svůj vědecký a výzkumný život – jehož zlomem byl klinický zrod midazolamu a jeho antagonisty flumazenilu – zabýval různými formami sedativních technik, ale i jako lékař v klinické anesteziologické praxi ošetřil tisíce pacientů a pacientek, a to asi nejvíce právě v zubní praxi. Proto čtenář určitě rád odpustí pasáže textu psané v „ich formě“, kdy autor díky svému výjimečnému postavení a možnostem ověřovat léčiva jak v experimentu, tak i v klinice popisuje postupy, které se nejvíce osvědčily, včetně unikátních kombinací a dávkovacích schémat. Právě v sedacích u dětí má celoživotní práce doc. L. Hesse svůj nejvýznamnější klinický přínos. Postihuje skutečnost, že dosud stále neexistuje žádná „zázračná“ pilulka, kterou by bylo možno právě dětem – s existujícími nevyzrálými oblastmi centrálního nervového systému – podat tak, aby se dosáhlo zklidnění či premedikace každého dítěte. Není zatím žádná jednotná dávkovací šablona pro jedno léčivo, a proto je cenné, že autor sám popisuje hranice, kam ještě může bezpečně dojít zubní lékař, a kde již vzniká potřeba mít u ošetření k dispozici anesteziologa.